Snowkiting: jak začít a kde v Česku jezdit
Česká zima má potíž, kterou zná každý, kdo si někdy koupil skipas: kopce jsou nízké, sjezdovky krátké a to nejlepší z nich objedeš za dopoledne. Zbytek dne se stojí ve frontě na kotvu.
Zato větru je tu v zimě víc než v kterékoli jiné roční době. A fouká přesně tam, kde nikdo nestojí — na holých pláních nad lesem, na zamrzlých loukách, na hřebenech, kolem kterých se jezdí autem cestou k vleku.
Snowkiting je způsob, jak tenhle nepoměr obrátit. Místo abys jezdil jen dolů, jezdíš tam i zpátky. Kopec nepotřebuješ, vlek už vůbec.
Co je snowkiting a proč je pro lyžaře nejsnazší vstup do kitingu
Vezmi kite — velké řiditelné tažné křídlo na lankách, které tě táhne silou větru — a postav se pod něj na vlastní lyže nebo snowboard. To je celé. Kite drží tah, ty ho řídíš barem a hrana pod nohama ten tah převádí do směru, kterým chceš jet.
A tady je věc, kterou začátečníkům nikdo neříká dost nahlas: když lyžuješ nebo jezdíš na snowboardu, máš půlku naučeno. Hrana je v těle. Umíš přenést váhu, umíš zastavit, umíš spadnout tak, aby to nebolelo. Zbývá se naučit kite — jedna dovednost, ne dvě naráz.
Porovnej to s vodou. Při kitesurfingu se učíš ovládat kite, vytáhnout se z vody a zároveň se postavit na prkno. Když jeden z těch tří kroků pokazíš, jdeš pod hladinu a začínáš znovu — a pak ještě jednou, a ještě jednou. Na sněhu stojíš pořád. Když ti kite spadne, dojedeš si k němu po svých.
Proto na snowkite chodí i lidé, kteří kite nikdy v ruce neměli. Sníh odpouští začátky, které by tě na vodě stály celý den.
Sníh není voda. V čem přesně je rozdíl
Odbýt to větou „na sněhu je to jednodušší“ by ale bylo nepoctivé. Rozdílů je několik a každý z nich mění, jak jezdíš.
Rozjíždíš se z místa, ne z vody. Na vodě potřebuješ dost tahu na to, aby tě kite vytáhl na hladinu. Na sněhu tě nic nedrží dole — lyže kloužou od první chvíle. Rozjedeš se z podstatně menší síly, což je i důvod, proč na sněhu obvykle jezdíš menší kite než na vodě za stejného větru.
Kite drž níž a jemněji. Protože tření na sněhu je nízké, přenáší se do jízdy i tah, který by tě na vodě sotva rozhýbal. Nováčci mají tendenci hnát kite do zenitu a přidávat — na firnu se to trestá okamžitě.
Pády jsou tvrdší. Voda tlumí, zmrzlý firn ne. Pod čerstvou vrstvou bývají hrboly, kameny a zbytky větví a při rychlosti, kterou kite dělá, se to pozná. Helma tu není doporučení do seznamu vybavení, je to součást výstroje jako lyžák.
Vlečení bolí. Když tě kite začne táhnout po zádech, na vodě klouzeš. Na sněhu se dřeš. Právě proto se na kurzu tolik času věnuje quick releasu — dokud ho neumíš najít poslepu a v rukavici, nejsi připravený jezdit sám.
A poslední rozdíl je v prostoru. Na vodě se od břehu jen vzdaluješ. Na pláni máš kolem sebe ploty, meze, sloupy, potok schovaný pod závějí a někde na kraji les. Kam pojedeš, to se rozmýšlí předem, ne až za jízdy.
Komorový, nebo nafukovací? Na sníh je odpověď jasnější než na vodě
Nafukovací kite má po náběžné hraně tubus s výztuhami, který se před jízdou napumpuje. To je na vodě k nezaplacení — kite plave a jde ho z hladiny znovu vystartovat. Na sněhu z toho zbude hlavně nevýhoda: pumpuješ na mrazu, v rukavicích, ve větru.
Komorový (foil) kite žádnou pumpu nepotřebuje. Nemá nafukovací konstrukci — plní se proudem vzduchu sám během letu. Rozložíš, připojíš lanka a jedeš. A když skončíš, sbalíš ho na zlomek velikosti nafukovacího kitu, takže se ti vejde do batohu a můžeš s ním vyjít dvacet minut od auta tam, kde fouká.
A táhne i v podmínkách, kde už nafukovací kite nemá co nabídnout — což je v Česku, kde se na velký vítr spoléhat nedá, argument sám o sobě.
Vedeme komorové kity Kitech a na sníh z nich sedí nejlépe FRS V2. Je to freeride kite druhé generace, který jezdí na vodě, na sněhu i na landu, takže sezona nekončí v říjnu. Vyrábí se ve velikostech od 7 do 18 m² plus v odlehčených verzích ULTRA LIGHT a cena začíná na 40 000 Kč. Kdo už umí a chce v zimě hlavně skákat, sáhne po modelu Magus V1 za 80 000 Kč — ten je stavěný na výbušný pop a drží stabilitu i v ošklivých poryvech. Oba kity se šijí v Evropě.
Jedna praktická věc, na kterou se přijde až u objednávky: ke komorovému kitu potřebuješ jiný bar než k nafukovacímu. Nedá se prostě přendat ten, co máš doma z vody. Než něco objednáš, zavolej a nech si poradit — ušetří ti to jednu zbytečnou zásilku.
Pokud jsi kite ještě nikdy neřídil, začni něčím menším a levnějším. Tréninkový kite Kitech Speedy V6 za 15 000 Kč je přesně na tohle: naučíš se na něm číst větrné okno — prostor, ve kterém se kite pohybuje — a dávkovat tah na louce, na pláži i na sněhu, bez toho, že by tě to vytáhlo.
Kolik potřebuješ větru
Méně, než čekáš. S velkým komorovým kitem se dá jet zhruba od 4 až 5 m/s, tedy od nějakých 8 až 10 uzlů. Příjemné pásmo, ve kterém se učí nejlépe, je někde mezi 6 a 10 m/s. Nad tím už je to zábava pro ty, kdo mají odjeté hodiny.
Zimní vítr má přitom dvě vlastnosti, které hrají pro tebe.
Studený vzduch je hustší. Vzduch při nule je asi o devět procent hustší než letní vzduch při pětadvaceti stupních, při minus deseti už zhruba o třináct. Síla, kterou kite dostane, roste s hustotou — takže stejná rychlost větru táhne v zimě víc. Kite, který v srpnu za daného větru sotva stačí, má v lednu znatelně víc tahu.
A zimní vítr bývá vyrovnanější. V létě se země od slunce ohřívá, vzduch nad ní stoupá v bublinách a z rovnoměrného proudění se stane pila — chvíli nic, pak náraz. Nad zasněženou plání se zespodu neohřívá nic, termika nevzniká a vítr fouká plynuleji. Pro člověka, který se učí, je to obrovský rozdíl: kite se chová předvídatelně a ty máš čas přemýšlet.
Zbytek dělá terén. Nad otevřenou plání je proudění čisté, v závětří lesa nebo pod hranou kopce se láme a víří. Proto se snowkituje na otevřených pláních a náhorních plošinách, ne v údolí.
Kde se v Česku snowkituje
Spoty se nevyhlašují a nikdo je nemá vyznačené. Jezdí se tam, kde je otevřená plocha, vítr a dost sněhu — a jedno pravidlo platí ještě dřív, než kamkoliv vyrazíš: snowkituje se mimo sjezdovky a mimo běžkařské stopy, nikdy v prostoru vleku. A tam, kde je národní park nebo chráněná území, se prostě nejezdí — v Krkonoších je snowkiting na hřebenových pláních kvůli klidovým územím zakázaný a správa parku ho postihuje, takže krkonošské hřebeny z úvah rovnou vyškrtni. Zimní klid pro zvěř není úřední formalita: útěk ve sněhu stojí zvířata energii, kterou v zimě nemají kde vzít.
- Krušné hory, zejména okolí Božího Daru. Náhorní plošina, málo lesa, sníh vydrží déle než jinde. Nejčastěji zmiňovaná snowkitová oblast u nás.
- Vysočina. Při dobré zimě otevřená pole a náhorní plošiny bez kopce, ale s prostorem. Leží níž, takže dní se sněhem je tam méně.
- Otevřené hřbety a pole mimo chráněná území. Za pořádné zimy funguje ledacos — zamrzlá louka se správným větrem je lepší spot než slavné jméno s davem.
Neber tenhle výčet jako mapu. Ber ho jako směry, kde má smysl se ptát. Než někam poprvé vyrazíš, promluv si s někým, kdo tam jezdí — dozvíš se, kudy vede plot pod sněhem, odkud fouká, když je předpověď na severák, a kam se nechodí.
První lekce: co si za ni vlastně kupuješ
Kite se dá naučit z videí. Naučit se ho pustit ve správnou chvíli už tak snadno ne.
Rozdíl mezi kurzy není v ceně, ale v tom, co se do nich vejde. Kdo dostane jen pár startů a pokyn „jeď“, zjistí na prvním reálném spotu, že netuší, odkud fouká, kde se smí stát ani co dělat, když se to zvrtne — a přesně tak vznikají situace, kdy je začátečník nebezpečný sobě i všem kolem.
Proto kurz snowkitingu u nás běží individuálně — jsi na něm sám, nanejvýš ve dvou, nikdy v hloučku. Za 2 500 Kč dostaneš dvě hodiny praktické výuky na sněhu a kompletní nové vybavení: kite, bar i trapéz. Vlastní lyže nebo snowboard si vezmi s sebou — ty už máš.
Co se za ty dvě hodiny stihne: setup kitu na sněhu, launch a landing, ovládání v poryvech, bezpečnostní systémy včetně quick releasu a nouzových postupů, a pak samotné napojení kitu na lyže — start, směr, brzdění. Na konci si sedneme a rozebereme, co dál a s jakým vybavením.
Kurz je stejně tak pro úplné začátečníky jako pro kitesurfery, kteří nechtějí v listopadu složit vybavení do sklepa a čekat půl roku.
Zima u nás trvá pár měsíců — a dnů, kdy pořádně fouká, je v ní hrstka. Kdo umí na lyžích, potřebuje k prvnímu odjetému metru jediné odpoledne — a od té chvíle se dívá na předpověď větru jinak než ostatní.